„Jako klavírista jsem měl vždycky blízko k symfonickému pojetí hudby.“
„Odjakživa mě lákalo komponování a klavírní improvizace.“
„Mým snem je, že projedu všechny tratě, které se nacházejí v České republice.“
Sedmadvacetiletý Matyáš Novák patří k našim nejzajímavějším mladým pianistům. Obdiv vzbuzuje nejen svou velkolepou lisztovskou technikou a pozoruhodnou barvitostí své hry, ale také svým neobyčejně rozsáhlým repertoárem. S oblibou se pouští do skladeb, které se objevují na koncertních pódiích jen zcela výjimečně, a často zpestřuje svá vystoupení vlastními klavírními fantaziemi. V letošním roce připravil pro své posluchače nový, mimořádně atraktivní projekt: pod názvem Smetana Reborn uvádí v jednom večeru komplet všech šesti symfonických básní Smetanova cyklu Má vlast v klavírní transkripci Jindřicha Kàana z Albestů (1852–1926). Nastudování tohoto nesmírně náročného díla zabralo mladému klavíristovi víc než rok. V pondělí 9. března přednese umělec Mou vlast na 46. ročníku plzeňského festivalu Smetanovské dny a o měsíc později ji zahraje ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. Matyáš studuje v současné době na pražské HAMU; ke hře na klavír si v loňském roce přibral ještě dirigování. A tak skutečně bylo o čem povídat.
Co vás přivedlo k nápadu hrát Kàanovu transkripci Smetanovy Mé vlasti?
Už od dětských let jsem měl velmi blízko k Lisztovi. Ten se, jak známo, hodně věnoval klavírním transkripcím a parafrázím děl jiných autorů. A mně bylo vždycky trošku líto, že neupravil žádnou velkou skladbu českého autora. Takže jsem se o to pokusil sám: v Lisztově stylu jsem zkomponoval fantazie na Smetanovu Prodanou nevěstu a na Dvořákovu Rusalku. Taky jsem vytvořil klavírní úpravu Smetanovy Vltavy. A protože měla u posluchačů velký úspěch, řekl jsem si, že bych vlastně mohl hrát Mou vlast celou. Ale byl jsem si vědom, že na to, abych přepisoval všechno od Vyšehradu až po Blaník, nemám časovou kapacitu. Když jsem pátral po klavírních úpravách Mé vlasti, kterých je mimochodem celá řada, především úprav Vltavy, tak mě nejvíc oslovila ta Kàanova. Navíc mě zaujal Kàan jako osobnost. Zvolil jsem si ho proto jako téma své doktorské práce. Hned po dokončení magisterského studia jsem se přihlásil na doktorské studium a Kàanovi se už druhým rokem intenzívně věnuju.
Kàan byl ve své době skutečně mimořádně významná osobnost. Dneska o něm prakticky nikdo neví…
Byl to opravdu obdivuhodný člověk: úspěšný skladatel, vynikající pianista, agilní organizátor hudebního života, dlouholetý ředitel pražské konzervatoře a blízký přítel Antonína Dvořáka. Mimo jiné se hodně zabýval klavírními transkripcemi, zejména skladeb českých autorů. Jeho vlastní kompozice, kterým se ve své doktorské práci samozřejmě taky věnuju, nejsou až tak významné. Ačkoli i mezi nimi se dají nalézt velmi hezká dílka, ale spíše drobnější.
Existuje o Kàanovi nějaká monografie nebo závažnější text v nějakém odborném hudebním časopisu?
Zdrojů, ze kterých je možné čerpat, není mnoho. Nejvýznamnějším pramenem je diplomová práce Ludmily Vrkočové z roku 1960.
Publikovaná asi nebyla…
Ne. Ale mají ji k nahlédnutí na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Je pochopitelně ještě napsaná na stroji, rozpadá se, ale zaplať pánbůh, že existuje. Jinak by byla spousta cenných informací naprosto ztracená. Vrkočová totiž ještě měla k dispozici díla a materiály, které jsou dnes nezvěstné.
Co se s nimi stalo?
Po Kàanovi se dochovala rozsáhlá pozůstalost, která byla v šedesátých letech minulého století uložená do muzea v Soběslavi. Údajně ji deponovali na nevhodném místě v nějakém starém zámku, a tam končí veškeré stopy. Budova prý byla ve špatném stavu, zatékalo tam, takže se všechno zničilo a bylo vyvezeno kdovíkam. Zmizelo toho opravdu hodně. Nejvíc mě mrzí, že takhle skončil i Kàanův Klavírní koncert č. 2 fis moll, který byl považovaný za jeho nejlepší dílo. Momentálně zpracovávám katalog Kàanových děl a při své badatelské práci jsem odkázaný jen na to, co je uložené v našich knihovnách a archivech.
Vyšlo něco tiskem?
Těch vydaných skladeb je naštěstí dost. Ale vím o řadě děl, která existovala jen v rukopisu a jsou bohužel nezvěstná. Ale nevzdávám se. Nevylučuju, že jak mé bádání bude pokračovat, tak se některá díla vynoří. Jsem v kontaktu s významnými hudebními vědkyněmi: s paní doktorkou Markétou Kabelkovou, vedoucí hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby, a s paní doktorkou Markétou Hallovou, předsedkyní Společnosti Antonína Dvořáka. Obě dámy jsou mi velmi nápomocny a já si jejich pomoci velice vážím, protože oblast hudební vědy mi pochopitelně není až zas tak blízká.
Narazil jste na nějaké zvlášť zajímavé Kàanovy skladby?
Kàan má hezký klavírní cyklus nazvaný U tůně. Jsou to drobné skladbičky z vodního prostředí. Je jich celkem deset a některé jsou opravdu moc pěkné. Velkou část Kàanovy tvorby ovšem představují klavírní transkripce. Kromě Mé vlasti vypracoval Kàan mimo jiné také klavírní přepis Smetanova kvartetu Z mého života, klavírní výtah předehry k opeře Prodaná nevěsta a klavírní výtah Dvořákovy kantáty Svatební košile. Zkomponoval také různé klavírní fantazie. Třeba zrovna na Mou vlast. Ale ta se mi – upřímně řečeno – nezdá příliš povedená. A má také Fantazii na Prodanou nevěstu, ale tu jsem zatím ještě neviděl.
Také zmizela?
Ne. Ta je k dispozici, jen jsem se k ní zatím ještě nedostal. Ale nemůžu opominout ostatní Kàanovu tvorbu. Vedle řady skladeb pro sólový klavír, včetně instruktivních, napsal Kàan také dva klavírní koncerty, několik kompozic orchestrálních a komorních, melodramy a dokonce dvě opery. Jeho nejpopulárnějším dílem byl balet Bajaja. Ten se za Kàanova života provozoval hodně často. Klavírní úprava Valčíku z tohoto baletu vyšla dokonce samostatně.
Hrál Kàanovu kompletní Mou vlast už někdo před vámi?
O nikom nevím. Pravděpodobně jsem první, ale nemůžu to říct na sto procent. Jsem samozřejmě spíše opatrný. Občas se hrává samotná Vltava, ale že by to někdo hrál všechno od Vyšehradu po Blaník, to se mi nepodařilo zjistit.
Zasahoval jste nějakým způsobem do Kàanovy transkripce?
Ano, zasahoval. Po Lisztově vzoru jsem několik míst drobně upravil. Básně Vyšehrad, Z českých luhů a hájů a Blaník jsem v podstatě nechal tak, jak je napsal Kàan. Víc jsem zasahoval do Šárky a do Tábora. Tam jsou místa, která podle mého mínění nebyla úplně dotažená. On totiž Kàan zpracoval první dvě básně, Vyšehrad a Vltavu, ještě za Smetanova života. Vltavu dokonce poslal Smetanovi k nahlédnutí a zhodnocení. Další čtyři části zpracoval Kàan později a mám pocit, že už nebyl tak precizní, jako v případě Vyšehradu a Vltavy.
Existují nějaké doklady, že Kàan konzultoval Vltavu přímo se Smetanou?
Dochoval se dopis, ve kterém Smetana píše Kàanovi, že jeho klavírní úprava Vltavy je velmi vydařená a značně náročná. A že je vidět, že ji komponovaly ruce mistra, a že k provedení je taktéž potřeba rukou mistra.
Kdy jste kompletní Kàanovu Mou vlast premiéroval?
První oficiální provedení bylo v Opavě 29. ledna letošního roku. Chtěl jsem si „Vlast“ samozřejmě nejdřív pořádně obehrát, než s ní vyrazím na Smetanovské dny nebo na Smetanovu Litomyšl či dokonce za hranice. Takže jsem ji potom hrál – v rámci Kruhů přátel hudby – ještě ve Vyškově, v Mladé Boleslavi a v Olomouci. Nejbližší provedení mě teď čeká 9. března v Plzni na festivalu Smetanovské dny. O deset dní později, 19. března, vystoupím s Mou vlastí v Římě. A 7. dubna budu hrát toto dílo v newyorské Weill Recital Hall v Carnegie Hall. Je to významný milník v mé kariéře, nesmírně si toho vážím. Pomyslným vrcholem v rámci České republiky bude pak 16. června vystoupení na Smetanově Litomyšli.
Čekají vás s Mou vlastí ještě nějaké další cesty do zahraničí?
Určitě. Plánuju ji provést ještě v Norsku, v Německu, ve Španělsku, na Slovensku a v Dánsku. Další zahraniční vystoupení jsou v jednání, tak uvidíme…
V jakém stadiu je vaše práce na Kàanově katalogu?
Momentálně sepisuju všechna Kàanova díla z našich knihoven a archivů a doplňuju k nim všechny informace, které se mi o nich podaří dohledat. To znamená, že budu muset zavítat do všech těch institucí a projít všechny skladby fyzicky. Můj soupis obsahuje v tuto chvíli přibližně šest set položek, ale spousta skladeb se mnohokrát opakuje podle toho, jak jsou v kterých knihovnách zastoupené. Na letošek mám zatím v plánu zpracovat Kàanovo klavírní dílo.
To je ohromně záslužná práce. Budete mít možnost ten katalog někde publikovat?
Mám přislíbeno, že ho vydá Nakladatelství AMU.
Vedle klavíru studujete také dirigování. Jak jste se k tomu dostal?
Dirigování byl můj velký sen už odmalička. Jako klavírista jsem měl vždycky blízko k symfonickému pojetí hudby. Strašně rád jsem hrál Lisztovy klavírní transkripce orchestrálních skladeb – fascinovalo mě, jak klavír dokáže obsáhnout celý orchestr. Takže moje cesta k dirigování byla naprosto přirozená. V sedmadvaceti jsem si uvědomil, že pokud chci v dirigování něčeho dosáhnout, tak mám nejvyšší čas se mu začít věnovat. Kontaktoval jsem se na HAMU s panem profesorem Leošem Svárovským, který je nesmírně obětavý a laskavý, a ten mě připravil k přijímací zkoušce na HAMU. Tu jsem vloni úspěšně složil a stal jsem se jeho regulérním studentem. Teď jsem u něho v prvním ročníku.
Vím, že se věnujete také komponování a improvizaci.
Komponování a klavírní improvizace byly disciplíny, které mě odjakživa lákaly. Teď na to sice nemám už moc času, ale dřív, zvlášť na druhém stupni základní školy, jsem se improvizacím věnoval opravdu hodně, a to hlavně pod vedením úžasného člověka, pedagoga a improvizátora Jiřího Pazoura. K panu profesoru Pazourovi jsem každý týden dojížděl na hodiny improvizace. Improvizovali jsme dokonce i čtyřručně nebo na dva klavíry. Moc rád na ty lekce vzpomínám a dodnes jsme s panem profesorem v kontaktu. Rád bych se improvizacím věnoval i dál, ale nemám na to bohužel čas. Ale uvidíme, třeba se k tomu v budoucnu vrátím.
A co se tkne samotného vašeho komponování, respektive zapsaných skladeb?
Těch vlastně ani tak moc nemám, protože mě psaní vždycky jen zdržovalo. Všechny skladby jsou „zapsané“ jen v mé hlavě. Tři fantazie a klavírní transkripci Vltavy jsem natočil na své poslední CD. Kromě těchto skladeb mám ještě čtyři fantazie s vánoční tematikou. Ty přirozeně hrávám často v období Vánoc. Jsou to fantazie na světové koledy, na české koledy a na píseň Tichá noc. A pak mám ještě fantazii nazvanou Vzpomínka na Jakuba Jana Rybu, což je taková volná reminiscence na „Rybovku“.
Dají se vaše vánoční fantazie nalézt na webu?
Fantazie na české koledy a Fantazie na Tichou noc jsou přístupné na YouTube v rámci mého kanálu MatyášNovákPianist. Fantazii na světové koledy lze nalézt na oficiálním YouTube kanálu firmy Petrof a Vzpomínka na Jakuba Jana Rybu je k dispozici na záznamu třetího adventního koncertu, který jsme vysílali s Františkem Kinským v době pandemie on-line z Nového zámku v Kostelci nad Orlicí.
Když už jste zmínil Františka Kinského, jak jste se seznámili?
To bylo vlastně náhodou. Na podzim roku 2019 jsem vystoupil v kosteleckém Novém zámku na koncertě, na kterém hrál pro své sponzory soubor Barocco sempre giovane. Koncertu byl přítomný František Kinský a paní manažerka Jana Dioszegi. Slovo dalo slovo a začali jsme spolupracovat. Naše plány bohužel překazil covid. Nicméně tahle situace dala vzniknout on-line adventním pořadům a později on-line koncertům, které se vázaly k jednotlivým měsícům v roce. Ty pořady si vydobyly nesmírnou popularitu a dodnes mi posluchači na koncertech říkají, s jakým zájmem a potěšením je sledovali. Na spolupráci s Františkem Kinským jsem pak navázal v Roce české hudby, kdy jsme sestavili program s názvem „Moji milí…“. Věnovali jsme ho Antonínu Dvořákovi. František Kinský v tom pořadu čte z dopisů, které psal Dvořák Janáčkovi, Sukovi a Smetanovi, nebo oni jemu. A já k tomu hraju skladby těchto autorů a samozřejmě kompozice Dvořákovy. Je to přístupný, velice milý pořad a už se těším, že s ním zase s Františkem Kinským někam brzy vyjedeme.
Moc mě zajímají vaše CD.
Vydal jsem zatím čtyři. První jsem natočil v roce 2017, to jsem ještě studoval na pardubické konzervatoři. Jsou na něm Lisztova Léta putování, rok první: Švýcarsko. Pro mě je to taková příjemná vzpomínka na krásné období mého života.
Druhé CD jsem vydal v roce 2021, ve spolupráci s Wihanovým kvartetem. Nahrál jsem na něj Mozartovy klavírní koncerty č. 11, 12 a 13, které sám skladatel upravil pro smyčcové kvarteto a klavír. Ke všem třem koncertům jsem si zkomponoval vlastní kadence. Je to jediné z mých CD, které má oficiálního vydavatele: Nimbus Alliance.
Třetí disk jsem vydal v roce 2023. Nahrál jsem na něj cyklus Labutí zpěv Franze Schuberta v klavírní transkripci Franze Liszta.
Moje čtvrté a zatím poslední CD vyšlo v loňském roce. Natočil jsem ho v newyorském studiu Skillman Music a nazval jsem ho Czech Dream. Zařadil jsem na něj svou klavírní transkripci Smetanovy Vltavy a tři své vlastní fantazie: na Smetanovu Prodanou nevěstu, na Dvořákovu Rusalku a na české a moravské lidové písně. „Přidanou hodnotou“ tohoto CD je to, že ilustraci na obálku poskytl proslulý česko-americký výtvarník Petr Sís.
Na vašich webových stránkách mě zaujal projekt nazvaný Klavírní víkendy v Přelouči. O co se jedná?
Tenhle projekt jsem zahájil před třemi lety. Tehdy jsem se začal intenzívněji zajímat o klavírní pedagogiku. Říkal jsem si, že by se jí vlastně měl každý profesionální pianista nějakým způsobem věnovat, že by měl zkrátka umět předávat to, co sám načerpal. Ale vzhledem k mému obrovskému vytížení se necítím na to, abych na nějaké škole pravidelně vyučoval. A tak jsem to učení pojal volnější formou a založil jsem v Přelouči Klavírní víkendy. Kurzy se konají v krásné Divišově vile, zhruba jednou za šest až osm týdnů. Probíhají po celý víkend a jejich součástí je i můj recitál. Přihlásit se může úplně každý, bez ohledu na věk či úroveň. Mezi pravidelné účastníky patří kupříkladu velmi šikovní studenti pražského hudebního gymnázia Tomáš Plaza a Aiden Paunikar nebo talentovaný dvanáctiletý Vojta Fišera z Jičína. Ale také tam mám dámu v důchodovém věku, která se rozhodla, že si splní životní sen a naučí se hrát na klavír. A dělá neuvěřitelné pokroky. Učení mě hrozně baví, každý student je úplně jiný, s každým pracuju jiným způsobem. A tak vlastně i já načerpávám cenné zkušenosti. Veškeré informace ke klavírním víkendům lze nalézt na mých webových stránkách.
Pokud se dobře pamatuju, začal jste s klavírem poměrně brzy.
V necelých pěti letech jsem začal hrát u Martiny Vlčkové v královéhradecké ZUŠ Střezina. Zároveň jsem zhruba do svých dvanácti let dojížděl na konzultace k Janě Turkové z pardubické konzervatoře. Pak jsem šel do Prahy. Tam jsem studoval pod vedením Milana Langra a Ivo Kahánka.
Shodou náhod se mi v mých patnácti letech naskytla možnost studovat na proslulé klavírní Akademii Incontri col Maestro v italské Imole. Tam jsem jezdil dlouhých devět let. Nejdřív jsem studoval u Vovky Ashkenazyho, později u Borise Petrušanského. Zároveň jsem se stal studentem pardubické konzervatoře ve třídě Jitky Flower Fraňkové. A aby mě neminulo všeobecné vzdělání, tak jsem byl zároveň také studentem Gymnázia J. K. Tyla v Hradci Králové.
Studium na pardubické konzervatoři i v Imole mi dalo strašně moc. Paní profesorka Fraňková se mi ohromně věnovala, je to taková muzikantka od přírody. Hudba u ní vždycky byla na prvním místě. Dovedla mě tím svým přirozeným vnímáním hudby úplně „nakazit“. Přístup Borise Petrušanského byl hodně jiný. On je taky úžasný muzikant, ale jako člověk i jako hudebník je nesmírně vášnivý. Těžiště jeho repertoáru je v romantické hudbě. Jeho přístup byl velmi emocionální. Mně v té době velice pomohl, protože pro mě, podobně jako pro mnoho jiných mladých pianistů v tomhle věku, byla nejdůležitější rychlost a síla. A on mě, možná i trochu násilím, přesvědčil o tom, že krása je ještě někde trochu jinde. Jsem mu za to moc vděčný, i když musím přiznat, že začátky s ním byly strašně těžké. Já jsem zpočátku jeho přístup vůbec nechápal. Dokonce jsem v prvním půlroce uvažoval o tom, že u něho skončím. Že přejdu v Imole k někomu jinému nebo že třeba zůstanu jen v Pardubicích. Ale postupem času jsem byl rád, že jsem to neudělal. Studium u něho mi dalo opravdu hodně. A pak jsem přišel na HAMU k panu profesoru Klánskému. Ten má – jak bych to řekl – k vyučování přístup lékaře. On dovede naprosto jasně najít studentovu slabinu, zaměřit se na ni a dát věc do pořádku. A to se mu i v mém případě povedlo úplně fantasticky. Protože když si dnes poslechnu některé své starší nahrávky, tak cítím i zpětně, jak velké byly moje mezery v tvorbě tónu a v práci se zvukem klavíru vůbec. A tam na mně pan profesor skutečně odvedl veliký kus práce.
Co zajímavého vás čeká v nejbližší době?
O těch nejdůležitějších akcích v rámci projektu Smetana Reborn jsem už mluvil. A teď mě čeká jeden opravdu mimořádně zajímavý projekt: v úterý 24. března vystoupím v Sále Martinů na HAMU s japonskými herci, kteří se věnují japonskému tradičnímu divadlu nó. A já budu hudbou doprovázet jejich představení, nebo – možná přesněji – oni budou svým uměním doprovázet moji hru na klavír.
Co budete hrát?
Svoji Fantazii na Dvořákovu Rusalku. A oni k ní vytvoří vlastní choreografii v duchu toho jejich tradičního umění. Jsem strašně zvědavý, jak to celé bude vypadat. Protože to se dozvím až ve chvíli, kdy oni přiletí do Prahy. Ale vím, že Japonci jsou vždycky naprosto profesionální, a tak se na společnou produkci velice těším.
Jste dlouholetým členem Petrof Art Family. Co z toho pro vás plyne?
S firmou Petrof spolupracuju úplně odmalička. A nesmírně si vážím toho, že mezi naší rodinou a rodinou Petrofových panuje vztah skutečně velmi přátelský. Moc to pro mě znamená. Na klavíry Petrof hraju vždycky rád. A mám velkou radost, když si můžu na Petrofa zahrát i v zahraničí. To pak volám Zuzce Petrofové, že jsem hrál tam a tam na klavír Petrof a že to byl skvělý zážitek. V rámci spolupráce s Petrofem jsem byl například také na dvou turné v Číně. Ale to už je dost dávno, zhruba deset let. Pravidelně hrávám v Hradci Králové v Petrof Gallery na tradičním předvánočním recitálu nazvaném Kouzelné Vánoce. To je vždycky moc hezká akce – v Hradci jsem doma, Petrof je tam doma – a na ten koncert pokaždé zavítá plno našich přátel a známých.
V žádném vašem podrobnějším životopisu nechybí zmínka o tom, že máte vřelý vztah ke všemu, co souvisí se železnicí.
Já bych skoro řekl, že je to u mě podmíněné geneticky. Ze strany mojí maminky bylo v rodině těch železničářů opravdu hodně. Můj děda pracoval na dráze, jeho bratr byl strojvůdcem na parní lokomotivě a jejich otec byl výhybkářem ve Staré Pace. A můj strýc projektuje železniční mosty. Mým snem je, že projedu všechny tratě, které se nacházejí v České republice. A ten cíl mám už z takových devadesáti procent splněný. Když jsem hrál v lednu poprvé Mou vlast v Opavě, vyjel jsem z Hradce o hodně dřív a projel jsem si tratě ze Studénky do Bílovce a ze Suchdola nad Odrou do Fulneku. Já jsem do téhle části republiky mockrát nezavítal, pro mě je oblast od Olomouce po Ostravu tak trošku „cizina“.
Co vám z těch našich tratí ještě chybí?
Jsou to zejména právě tratě na Moravě a ve Slezsku. Původně jsem chtěl jet ze Suchdola do Budišova nad Budišovkou, tuhle trať ještě nemám projetou, ale zrovna nejel spoj v požadovanou dobu. No a pak to jsou skutečně jenom takové dílčí úseky, které mi chybí: třeba trať Svojšín – Bor anebo trať z Aše do Hranic v Čechách. Tam jezdí jen jeden pár vlaků denně, o víkendech a v turistické sezoně dva. A ještě mi taky chybí trať z Plzně do Radnice. Tu si možná projedu, až budu mít v Plzni zmiňovaný recitál na Smetanovských dnech.
Foto: Lenka Hatašová, Martina Wiesner, Khalil Baalbaki, archiv Matyáše Nováka, Robert Tichý, Pavel Cinagl,
